Správa CHKO Třeboňsko >> Charakteristika oblasti >> Těžba nerostných surovin

Třeboňsko je významným zdrojem štěrkopísků, živcových písků a rašeliny pro značnou část Čech

Z hlediska ochrany přírody a krajiny na Třeboňsku je významným faktorem velkoplošná těžba štěrkopísků v nivách Lužnice a Nežárky, kde je vymezeno třináct dobývacích prostorů v různém stadiu těžby a rekultivace, a řada dalších rozsáhlých výhradních i nevýhradních ložisek. V době vrcholu těžby štěrkopísků v 80. letech, probíhající zde zejména v souvislosti s výstavbou jaderné elektrárny Temelín a velkoměstských panelových sídlišť, byla z krajiny doslova vymazána řada přírodních detailů. Dnes jsou na těchto místech většinou hluboká bezodtoká jezera, která sice velmi rychle díky regenerační schopnosti krajiny získávají přírodní charakter, ale znamenají zvýšené riziko pro ochranu kvality podzemních vod. Celková výše těžeb štěrkopísků klesla oproti 70.-80. létům minulého století na přijatelné hodnoty a představuje zhruba 30-40% dřívějších maxim. Ročně se těží všemi těžebními společnostmi dohromady okolo 1,5 milionu tun štěrkopísku včetně živcových surovin. Díky moderní legislativě na úseku ochrany přírody byly snad definitivně zrušeny původní záměry na pokračování těžby v nejcennějších částech Třeboňska (Horní Lužnice, Jemčina, Majdalena, Holičky) a zásoby ložisek štěrkopísku o objemu několika desítek milionů metrů krychlových byly převedeny z kategorie volných zásob mezi zásoby vázané z důvodů střetů s ochranou přírody a krajiny. Rovněž průmyslová těžba rašeliny je zhruba na čtvrtině původních objemů a její budoucnost je omezena životností dnes existujících těžeben bez perspektivy otevření dalších lokalit. Naproti tomu prakticky bez omezení je možno využívat rašelinu jako přírodní léčivý zdroj pro místní lázeňství (Třeboň), neboť těžba pro tento účel je velmi malá, a navíc rašelina může být po použití regenerována. Lázeňství  je považováno za přípustný a perspektivní směr rozvoje místní ekonomiky.

Těžba surovin ovlivňuje přírodu Třeboňska jak v nepříznivém, tak příznivém směru. Obecně závisí především na tom, jak intenzivní a jak rozsáhlý je těžební zásah. Například malovýrobní těžba rašeliny rozbíjela strukturu rašelinišťního rostlinstva vytvořenou zčásti pod vlivem panujících klimatických a půdních podmínek, zčásti pod vlivem nepřímých důsledků osídlování krajiny člověkem. Bezděčně tím však umožňovala přežívání i mozaikovitý rozmach jiných typů rašeliništních společenstev, které bylo pozůstatkem ranějších fází doby poledové. Tak byl např. před těžbou smýcen blatkový bor, ale v jámách opuštěných borkovišť na jeho místě se mohla rozrůstat a vyvíjet společenstva vodních a vlhkomilných rašeliništních rostlin - vesměs světlomilných druhů, které rostly v rašelinných mokřadech hojně v pradávných dobách, kdy je ještě nepokrýval souvislý les. Takové plochy sice jsou dlouhodobě vyřazeny z výměry bezprostředně produktivní půdy, avšak jejich význam pro přežití mnoha druhů rostlin i celých společenstev, i význam pro estetiku krajiny, je nesporný. Zcela opačný efekt má velkovýrobní těžba rašeliny, která znehodnocuje krajinu a je jednoznačně nepříznivá. Rozsáhlou těžbou dochází i k výraznému zhoršení vodní bilance celého území. Také malovýrobní těžba písku měla zcela obdobným způsobem svůj příznivý i nepříznivý vliv. Při moderní velkokapacitní těžbě písků a štěrkopísků, která se zde před několika desetiletími započala a stále přetrvává, je výsledný dopad rozrůzněn podle způsobu těžby a rekultivace. Při těžbě "na sucho" směřuje rekultivace obvykle k původním kulturám (les, orná půda).

Vzhledem ke specifickým vlastnostem stanovišť a s přihlédnutím k jejich vesměs výraznému ovlivnění člověkem již před těžbou nedochází pro rostlinstvo obvykle k podstatným změnám k horšímu. To platí samozřejmě jen tehdy, když těžba nezasáhne výjimečně cenná stanoviště. Horší situace je při obvyklejším způsobu těžby - pod úrovní hladiny podzemní vody. Takřka celá lokalita je po rekultivaci vyplněna hlubokou vodní nádrží a z hlediska původních společenstev prakticky smazána. Určité typy pískomilných druhů se mohou udržovat pouze v nezaplavované oblasti přilehlého pobřeží. Případ od případu je proto nutno uvažovat o účelové rekultivaci pobřeží těžebních jam na soubor stanovišť vhodných pro řízené zavádění některých ohrožených pískomilných druhů do přírody. V posledních letech se státní ochraně přírody daří prosazovat přírodě bližší způsoby rekultivace vytěžených pískoven i rašelinišť mající za cíl zvýšení pestrosti prostředí, vytvoření náhradních stanovišť pro ohrožené druhy flóry a fauny a využití přirozené sukcese.

Západní část území je od r. 1982 součástí Chráněné oblasti přirozené akumulace vod (CHOPAV) Třeboňská pánev vyhlášené za účelem ochrany bohatství podzemních vod. Ty jsou totiž významné pro daleko větší prostor než je Třeboňsko, které se jeví z hlediska vodohospodářského jako oblast aktivní, tj. jako oblast, jejíž vodní zdroje stačí na krytí potřeb užitkové i pitné vody celé oblasti. Proud podzemní vody v sedimentech směřuje ke třem hlavním územím drenáže - k Veselským blatům v nejsevernější části území, k Horusickému a k Záblatskému rybníku. Tzv. Horusická linie je v současnosti místem nejvýznamnějších odběrů podzemních vod a infiltrační zóny jsou v této oblasti předmětem územní ochrany formou vyhlášení pásem hygienické ochrany. Na základě výsledků provedených hydrogeologických prací lze předpokládat, že množství podzemních vod, které by bylo možné využívat z pánevních sedimentů a kvartérních uloženin v Třeboňské pánvi, činí 900 až 1000 l.s-1. Vodárenské využití existuje nebo je plánováno rovněž u několika jezer po těžbě štěrkopísku. 

Pískovny u Veselí nad Lužnicí.Pískovny u Veselí nad Lužnicí, foto RNDr. Jan Ševčík

Správa CHKO Třeboňsko

Vyhledávání

Regionální pracoviště

Regionální pracoviště
Resort životního prostředí další instituce resortu ŽP
Skrýt